Jakkoli jsem se v této sezóně musel se závoděním omezovat, tento závod jsem se rozhodl odjet naplno. Bohužel jsem nedostal přislíbenou (a předtím odloženou) dovolenou, takže se přípravy konaly na poslední chvíli a pod časovým tlakem. Poslední noc před začátkem jsem dokompletoval transvertor na 10 GHz. Na dopoledne před závodem mi zbyla FONE výzva k FT817. Dal jsem si čas do půl třetí odpoledne, kdy musí být nejpozději hotová. V půl třetí jsem si ale řekl, že když už jsem se dostal tak daleko, ... Následovalo postupné nalezení tří chyb v zapojení, takže jsem výzvu dokončil třičtvrtě hodiny po začátku závodu. Potom nastalo horečné balení a nakládání věcí do auta. Naštěstí jsem měl už část vybavení připravenou na hromadě.
Na kótu jsem dorazil hodinu a půl po začátku závodu. Věci jsem na věž tentokrát vynášel s mírnou pomocí náhodných návštěvníků pouze na čtyřikrát. Na ochozu pěkně fičelo, a tak jsem měl se stavbou stanu vážné potíže a k tomu to znamenalo další zdržení. Pokračoval jsem stožárkem s anténami pro 70 a 23 cm. Při instalaci 23cm transvertoru na stožárek jsem opět ztratil matici M4, ale naštěstí v šroubokrabičce byla definitivně poslední náhradní této velikosti. Protože slunce právě zapadlo a vítr ještě zesiloval, nechal jsem stavbu stativu s parabolou na ráno a zaparkoval se do stanu.
Ještě během zapojování pracoviště jsem rozsedl stoličku, což odstartovalo sérii technických potíží a následných improvizací. Samozřejmě že jsem při dosedání na podlahu zrovna držel v ruce víko od krabice na boty s redukcemi konektorů, které jsem samozřejmě vysypal. Ještě, že mají stany podlahu... Při kontrolním spojení jsem se dozvěděl, že mám na 23 cm celkem zoufalou modulaci. Po vyhrabání redukcí a připojení náhradního mikrofonu se to nezlepšilo, a tak jsem se rozhodl vysílat na 23 cm pouze telegrafem. Po připojení výzvy k FT817 (70 cm), transceiver nereagoval na PTT ani od FONE výzvy ani od tlačítka na mikrofonu. Tuto nepříjemnou získanou vlastnost si bohužel uchoval i po zpětném připojení originálního mikrofonu. Šňůra má naštěstí na straně mikrofonu stejný konektor a protože jsem na ní neshledal při kontrole nic závadného, zkusil jsem ji zapojit obráceně. Možná to bylo vaklem někde v konektorech, možná pomohlo vypnutí a zapnutí. K mé dočasné úlevě se však transceiver probral i k vysílání. Začal jsem tedy v pololeže na karimatce závodit.
Sice jsem se několikrát přinutil vylézt ze stanu kvůli otočení antény, ale když vítr začal posouvat po roštu rozsedlou stoličku, vzdal jsem to a smířil se s "živelným" směrováním antény. Meluzína vytvářená větrem a pleskání látky stanu byly tak hlasité, že jsem bez sluchátek nepobral ani S9-ové stanice. Funělo tak, že se i uvnitř stanu hýbaly papíry. Na sedmdesátce se postupně zhoršovalo PSW, až automatika v transceiveru přepínala na nižší výkon.
O půl jedné ráno mně přemohla únava, a tak jsem na 3 a půl hodiny zavřel oči. Docela mě překvapilo, že se i ve 3 ráno a v silném vichru někdo rozhodl lézt nahoru na věž. V závodění na 70 a 23 cm jsem pak pokračoval až do půl deváté.
Pak jsem postavil stativ s parabolou. Neobešlo se to bez přivazování. Při instalování transvertorů na 5.7 a 10.3 GHz jsem se potýkal s utrženou propojkou napájení, ale s jiným způsobem propojení šel naštěstí použít kabel k úplně jinému transceiveru. Při lepení protikmitacího plechu mi poryv větru dokázal sfouknout pár samolepek z voskovaného papíru. Bylo půl desáté, když jsem zapnul žhavení oscilátorů a potom i transvertor na 10.3 GHz. Celkem bez problémů jsem našel maják OK0EA, i když jsem ho do ustálení oscilátoru honil ještě asi 50 kHz po stupnici (cca 1 minutu). Pak už jsem ve směru po větru uslyšel cékvit i OK2PWY. Když konečně přešel na příjem, zkusil jsem na něj zatelegrafovat. Bohužel se napoprvé vysílač rozkmital, což jsem poznal podle výchylky za roh na připojeném měřáčku. Než odpadlo relé a já mohl znovu přepnout na vysílání, tak uběhlo pár vteřin a PWY už jsem nezaslechl.
Stativ paraboly byla přikurtován silným drátem k roštu. Měl ale vůli, takže při poryvech celý stolek pár centimetrů nadskočil. Chtěl jsem ještě přivázat transvertory. Zatímco jsem hledal provaz, ozvala se rána a ze stanu vidím olověnou baterku (cca 2kg), jak leží na roštu. Měla pár naraženin, ale jinak jí nic nebylo. Horší to bylo s rozvodem napájení. Jeden konektor urvaný a jedna spojka ztracená. Naštěstí jsem našel náhradní, takže jsem znovu zapnul žhavení oscilátorů. Otočil jsem parabolu proti větru do nejvýživnějšího směru a uslyšel OK1VHF. Taky nekonečně cékvil. Když konečně přešel na příjem, tak na mé volání nereagoval. Po třech pokusech jsem to vzdal. Pak jsem uslyšel OK1KIR, který měl naštěstí kratší relace. Situace s marným voláním se opakovala a později totéž s OK1VM. Zklamaně jsem přešel na 5,7 GHz. Tam vše fungovalo. Když jsem dělal spojení s Edou OK1EM, navzdory mým varováním mě přesvedčil, že to přeci jen na 10 GHz zkusíme. Na 145.525FM jsme se pak dohodli, že určitě poslouchal ve chvíli, kdy jsem “vysílal”. Odpojil jsem tedy transvertor a ve stanu ho rozebral ve snaze najít závadu. Po chvíli bádání a měření ve skutečně polních podmínkách jsem zjistil, že napětí +TX je cca 9V, ale za pojistkou v napájení je stále +12V. Zkusil jsem překlenout obvod snižující přídržný proud SMA relé a napětí spadlo na +7V. Při připojení relé na +12V odebíralo 330 mA. Tedy 2x víc, než samotný transvertor při vysílání. Zjištěné hodnoty jsem po FM prokonzultoval s Alešem OK1FPC (autor konstrukce). Potvrdil mi doměnku, že bude nejvhodnější zkusit nouzově spínat relé přibastleným ručním přepínačem. Během konzultování mi opět spadla ze stativu baterka, kterou jsem odvázal při vypojování transvertoru. Tentokrát naštěstí nic nepřišlo k úhoně, pouze se rozpojily konektory a na baterce se vytvořil další důlek. Připojil jsem mikropáječku k baterce, aby se nažhavila. Vítr ji ale bohužel stačil ochlazovat. Po cca 15 minutách, kdy jsem sotva nabral kapku cínu na hrot, jsem to vzdal. Došlo tedy na štípačky a kroucené spoje přelepované papírovou samolepkou.
Smontoval jsem transvertor a připojil ho k parabole. Během připojování jsem na chvíli odpojil redukci k telegrafnímu klíči. Že už ji v rukavici nedržím jsem postřehl, až když mi cinkla o rošt na rozloučenou. Po sérii všemožných potíží jsem byl docela překvapen, že mám ještě náhradní. Na FM jsem zavolal Edu, který velice ochotně všeho nechal a šel se mnou udělat další pokus o spojení. Jen jsem ho upozornil na několikavteřinovou prodlevu, než přejdu z vysílání na příjem. Spojení se povedlo na první pokus (SSB), a tak je OK1EM mojí první stanicí na 10 GHz. Hned potom mě zavolal i OK1VM a spojení bylo taky s velkou rezervou v síle signálu. Mnohem horší to bylo při spojení na Klínovec. Na 6cm jsem s OK1AIY postupně na třikrát zkoušel opravit směrování. Jednou rukou jsem při vysílání držel nadskakující parabolu namířenou proti větru a druhou telegrafoval cca 5x dokola celý kód při každé relaci. Po 10 minutách, když už jsem se to chystal vzdát, konečně přišla řada potvrzujících RRRRRR. Holt mých 100mW bylo pro těch 169 km už na hranici. Podobná procedůra se později opakovala s OK1VAM na 10 GHz, pouze trvala o něco kratší dobu. Před koncem závodu se na mě přijel podívat Aleš OK1FPC, který závodění skončil trochu dřív. Využil jsem toho a vrátil mu zapůjčený transvertor na 47 GHz, který jsem nechal zabalený v autě kvůli obavám, že ho ve větru zničím. Dole pod věží mi pak nadhodil představu, jak závodit ze země a z auta a ušetřit si tahání celé výbavy nahoru na věž a budování zázemí na ochozu. Do konce závodu se pak povedlo už jen jediné spojení na 6cm. Nekonečné cékviče z dopoledne jsem už nezaslechl. Balení po konci závodu a snášení věcí z věže do auta mi zabralo půldruhé hodiny. Cestou domů, kdy jsem se musel soustavně soustředit na řízení, jsem si po delší době připomenul, jak si člověk dokáže odpočinout, když může na 15 vteřin zavřít oči při stání na červenou.
